Pár dnů před tím, než měla dorazit jurta jsme se ženou seděli na zahradě a zcela současně nám oběma přišla myšlenka, že to vnímáme tak, že prostor by měl být spojen nějakým silovým energetickým symbolem – a menhir bylo pro nás oba dva to pravé ořechové.
Již druhý den jsem obvolával kamenolomy a za dva dny na to jsem již seděl v autě a mířil se ženou do kamenolomu v Prosetíně. Příjemní lidé nás tu přijali s naprostým porozuměním a my se pustli do hledání kamene, který nás zaujme, uchvátí a osloví… a povedlo se, ano, jeden jediný tam a byl to přesně on, nebylo více o čem přemýšlet… vybráno bylo a to vlastně bylo na tom všem to nejsnadnější. Pak už následovaly organizační pokyny, kdy a jak naložit, jak ho přepravit, jak ho složit… resp. na čem ho přivézt.
Nikdy bych netušil jak tento relativně malý kámen dovede zatížit popruhy, kterými se skládal do předem připravený jámy – no jámy – spíše jamky, s hloubkou kolem 30ti centimetrů. Obavy, že se převrhne byly naštěstí naprosto liché jelikož při této váze je stabilita naprosto ohromující…
A tak tu na nás dohlíží již spoustu měsíců a my v pokoře přijímáme tu jeho majestátnost a jedinečnost.
